Jak veřejnej prostor zaplavujou světýlka, nemůžu si nevzpomenout na Karol. Vzpomenu si na Karol? Můžu vůbec říkat, že si vzpomenu na někoho, koho jsem ve skutečnosti nikdy nepotkala? Někoho, kdo vlastně asi vůbec neexistuje? Koho si vybájil můj podstimulovanenj mozek ve snaze nesežrat sám sebe?
Asi můžu. Ta vzpomínka sama o sobě existuje, i když není vůbec relevantní. Ale je tam a vrací se. Tak asi fakt vzpomínám. Ale jak se tyhle věci vysvětlujou okolí?
Občas mě napadne, jestli některý ty věci, který se nestaly, můžou mít reálnej základ. Fakt bych byla schopná po tom všem jen tak Honzovi napsat? Dá se taková autonehoda fakt přežít? A má Markéta bráchu?
Nad tim poslednim přemejšlim asi nejvíc. Existuje někde nějakej Lukáš, z kterýho by se mi podlomila kolena? Zní to absurdně. A vůbec to nezní jako já. Ale co já o tom vůbec vim, když poslední, na koho jsem myslela před domnělou smrtí, byl Filip.
Filip… je v jádru hodnej kluk.
Jen má kurevskou smůlu.
Na mě.