„Nikdo ti neřekne, jak je kurva těžký, když se dožiješ věku, s kterym ani nepočítáš.“
„To je nějaký existenciální. Když jsme se viděli naposled a řešilas, jak se balí holky, byla s tebou větší zábava.“
„To říkáš jen proto, že ses brzo ráno plížil z mýho bytu a u toho kvapně oblíkal trenky.“
Ušklíbne se na mě. Zcela právem.
Ticho.
„Víš, Zuzano…“
„Omlouvám se.“
„Za co?“
„Žes to byl zrovna ty, komu jsem šel ten last call.“
„Já jsem vlastně rád.“
„Seš rád, že ti to do konce života bude bydlet v hlavě? Že se ti o tom možná bude zdát?“
„Jsem rád, že jsem ti moh pomoct.“
Ticho.
Nevim, co na tohle říct. Co se na takový věci říká? Kromě „hlavně už nepokračuj, než řekneš něco, co nepůjde vzít zpátky“?
„Zuzano, já to prostě musim říct. Když jsem tě viděl úplně mimo, fakt to nebylo hezký. A něco… Něco ve mně v tu chvíli fakt umřelo.“
„Narozdíl ode mě, haha.“
„Nikdo ti neřekne, jak je kurva těžký volat sanitku polomrtvý holce, ke který cejtíš něco, s čím ani nepočítáš.“
Ticho.
Když se pak loučíme, dívá se na mě jinak. Něžně. Nahání mi to strach. Moc dobře vim, co tyhle pohledy znamenaj. Co po nich následuje. Jak ve skutečnosti můžou úplně domrdat do tý doby krásnou chvilku. A když se ke mně skloní, aby mě objal, pokusí se mě políbit. Ale protože to zkurvený klišé čekám, vyhnu se tomu líp než Neo. A oba se tváříme, že takhle přesně to mělo bejt.