Některý odpovědi se hledaj těžko. A nemyslim tim odpovědi na otázky typu „Jaké těleso vznikne rotací této funkce v tomto intervalu kolem osy Y?“ Ale spíš „Chci to vědět?“
Ve filmech se z komatu lidi probouzej vyspinkaný do růžova, jsou obklopený svejma blízkejma, kýčovitejma balónkama a všechno je krásný a sluníčkový, k dalšímu jídlu dostanou jednorožčí hovno a jede se dál. Ve skutečnosti je to hromada tělních tekutin, tmavej pokoj a panická ataka. A dlouhý minuty, než si tě vůbec někdo všimne.
Hned druhej den se u mě zjevila máti. Neviděla jsem ji víc jak dekádu a upřímně mě rozmrzelo vědomí, že ten úctyhodnej výkon budu muset začínat od nuly. Ale bohužel, když tě vezou mezi životem a smrtí, nemůžeš vyjádřit přání, že nemají informovat příbuzný.
„Zuzanko, proč? Co jsem mohla udělat jinak, abych tomu předcházela?“
„Potřebuju mluvit se ségrou.“
„Zuzanko…“
„Pročs ji nevzala s sebou?“
„Zuzanko, to nešlo.“
„Můžeš jí zavolat?“
„Zuzanko…“
„A přestaň, doprdele, opakovat moje jméno!“
„…vždyť Aneta už tu s náma dávno není.“
Ajo. Proto jsme s matkou vlastně víc jak dekádu nemluvily. Proto asi zněla vyčítavějc než si pamatuju. Nojo. Přežít obě své dcery, když víš, že se obě odporoučely dobrovolně, to musí bejt pěkně napiču pocit. Jenže jak nás vychovala…
„Zuzanko, pročs to udělala?“
„Já s tebou o tom nebodlám mluvit.“
„Vždyť víš, žes mohla zavolat.“
„Já s tebou o tomhle nebudu mluvit.“
„Všechno se dá nějak řešit. Jinak…“
„Já s tebou kurva o tomhle mluvit nechci a nebudu.“
„Ale já tě chci pochopit. A pomoct ti, pokud můžu. Seš moje dítě.“
„Mě to nezajímá. Nebudu o tom s tebou prostě mluvit.“
„Víš, kolik z toho bylo nepříjemností?“
„Mně je to fakt jedno.“
„Kriminálka u mě byla, co si lidi pomyslí.“
„Hele, mě tohle fakt nezajímá. Dveře jsou támhle.“
„Seš na mě zbytečně hrubá!“
„Já tě sem nezvala!“
Sweet memories.
Některý odpovědi se hledaj těžko. Třeba na otázku typu „Jak budou vypadat ty roky, který můj mozek už dávno vyfabuloval, když je budu muset fakt prožít?“ nebo „Chci to vlastně vědět?“