Potkali jste se tehdy na nějaký vernisáži, vzpomínáš, to bylo ještě v době, kdy tě tyhle věci zajímaly. Aleše to tehdy nezajímalo, taks tam šla sama. A najednou se k tobě přimotal docent. Hřálo ti to trochu ego, od první konzultace se ti vizuálně líbil. A když pak navrhnul, že můžete probrat dojmy z obrazů nad pivem, ani jsi neváhala. Neviděla jsi v tom nic jinýho než to pivo. A nedošlo ti, jak moc se pleteš, ani když do tebe lil třetího panáka vodky. A byla jsi tak hloupá, tak pitomá, tak naivní, že ani potom, co se po tobě sápal v noční tramvaji, sis nepřiznala, že to nebylo jen chlastem. Uvěřila jsi jeho omluvný esemesce, slíbilas mu diskrétnost (kvůli manželce a tak, víte jak, Zuzano) a ani slovem ses o tom Alešovi nezmínila. Bylas tak naivní, Zuzno. Tak naivní… A když ses ve sprše snažila ze sebe smejt jeho doteky, když ses snažila vyzvracet celej ten pocit, přesvědčovalas sebe sama, že seš hysterická. Že takovýhle věci se občas dějou. A moc si to bereš. Vzpamatuj se, přece, Zuzano, vždyť se vůbec nic nestalo.
Jenže pak ti nechtěl dát zápočet. Sedělas v jeho kabinetu a jeho ruka ti bolestivě svírala koleno. „Zuzano, myslel jsem si o vás, že jste chytrá holka. Ale odmítat mě, není moc chytrý.“ Na tohle jsi skoro zapomněla, co, Zuzano. A na tu sílu, kterou jsi v sobě našla, na to, že ti ten zápočet nakonec přece jen dal… A pak si na tebe počkal, když jsi šla večer domů. Dal se s tebou do řeči a i když jsi skoro srala maggi v kostkách, zvládnul tě oblbnout natolik, žes s ním došla až mimo veřejný osvětlení. Nebo právě proto, žes měla takovej nával adrenalinu, nedokázalas rozumně uvažovat. A pak už to byla taková klasika, nejdřív ses bála, že ti fakt ublíží, pak že mu neutečeš. A jemu zůstala v ruce hrst tvejch vlasů. A ty bleděmodrý šaty, kterýs měla tehdy na sobě, těch ses už nikdy nemohla ani dotknout.
Vpadlas tehdy domů jako dělová koule. Ubrečená dělová koule na pokraji panický ataky. Anis pořádně nebyla schopná Alešovi říct, co se stalo. „Policajty do toho ani netahej, nic se ti nestalo, bude to tvrzení proti tvrzení.“ To vyděšení, který ti svíralo plíce, nakonec vystřídal vztek. Pravej nefalšovanej feminine rage. Doteď nevíš, odkuds sebrala tu sílu jít docenta nahlásit na univerzitě, co? Bylo to obdivuhodný. A najednou se objevily všechny různý komise, sezení, pohovory, rozhovory… Škoda, že tehdy spravedlnost zrovna asi měla dovolenou, co? Docent se ti vysmál do xichtu, nikdo ti neuvěřil. A titul už jsi taky nedostala.
A pak jsi začala zjišťovat, že ti vlastně nevěří ani Aleš. Že ti nevěří vůbec nikdo. A že ani ty nemůžeš věřit nikomu. Zuzano, to byly tak krásný časy. Pozorovat celou tu anabázi. A když pak Aleš odešel, protože nesnesl, že se o něj potřebuješ opřít, hledalas cokoliv, co tě aspoň trochu přidrží. A našlas. Mě. Sebe. Zuzano.
Já se nikam nechystám, Zuzano.
Ale ty, ty by ses měla vrátit, odkud jsi přišla.