Občas se to pravidlo netahání chlapů domů prostě porušit musí.
Někde mezi zouváním a svlíkáním mojí podprsenky napíšu Honzovi, že je škoda, že nám společnej večer narušila jeho práce, ale že už jsem doma a těším se příště. Ironie situace mě skoro rozesměje. Zuzano, tyvole, ty mu tady svlíkáš řidiče, rozhodně ne proto, abys mu poskytla nezbytnou první pomoc, a zároveň s ledovym klidem napíšeš tohle? No s ledovym klidem ne, vnitřně se tomu směju jak píča. Ale nahlas se tomu samozřejmě jak píča nesměju. Lukášovy ruce na mym těle jsou dostatečný uzemnění. A moje ruce na jeho těle… Zuzano, drž se při zemi.
„Něco bych řekl, Zuzano.“ Rovnou se oblíká. Proč by se taky zdržoval.
„Tak to řekni.“ Ležim na zádech a zírám do stropu.
„Jenže nevim jak.“
„Tak radši neříkej nic.“
Ticho mě donutí se na něj podívat. I když je venku tma, nějaký obrysy se rýsujou. Je hořkej?
„Čekal bych trochu jinou reakci.“
„Nebuď sentimentální, Lukáši.“
Je hořkej.
No Zuzano, nediv se mu.
Přece si nemoh myslet…
Ale moh. A teď už pomalu cejtí každý místo, kde ses ho dotkla. Jako nedobrovolný branding. A ty to cejtíš taky. O trochu víc emocí a už ti načichá byt spáleným lidskym masem.
„Šukáš ale fakt dobře, to se ti musí nechat.“
Neřekne nic. Zadívám se zas do stropu a poslouchám, jak si kasá košili do kalhot.
„Měla bys po světě chodit s viditelně nalepenym varovnym štítkem, Zuzano.“
Uchechtnu se. A Lukáš už neřekne nic. Prostě beze slova odejde. A jakmile se za nim zaklapnou dveře, otevřu okno. Slyšim, jak startuje a odjíždí.
Tak co, Zuzano, dosáhla jsi svýho, co dál?
Dál nic. Vyvětrám a půjdu spát.
A usneš? Ten adrenalin z tebe kape, až to čvachtá. Cejtilas, jak byl hořkej? Myslíš, že vůbec ještě někdy přijede?
Neměj péči.
A přitom stačilo říct něco hezkýho. Anis to nemusela myslet vážně. Do Honzy to přece valíš furt. Tady by to stačilo jednou… ale to by bylo moc práce, co, Zuzano. Dostalas, cos chtěla. Jak by tě mohlo zajímat ještě něco dalšího…
Tmu naruší displej telefonu.
„Sorry za to přerušení. Za 5 minut jsem u tebe.“
No Zuzano, to je mi ale zápletka. Tos nečekala, co? Představ si, že by přijel dřív a bez ohlášení a viděl dole tu firemní limuzínu. Co by asi řekl?
Nevim, ale je to k posrání k smíchu.
Nechám Honzu chvíli čekat, než se vysprchuju a vyčistim si zuby. A pak mu otevřu v triku na spaní.
„Tak tě u mě vítám.“
„Máš tady teda pěknou kosu.“
„Nikdo tě tu nedrží.“
„Vždyť jsem se ti už za ten večer omluvil. Dvakrát.“
„Já po tobě žádnou omluvu nechci. Ale víš, jakej mám postoj k návštěvám.“
„Občas se to pravidlo netahání chlapů domů prostě porušit musí, Zuzano. Když s někym chodíš, tak je snad normální, že se vzájemně navštěvujete. Nebo spolu dokonce bydlíte.“
Už se neovládnu a vyprsknu smíchy. Celá tahle zkurvená situace je tak absurdní, že Harold Pinter by neměl co žrát.
„Čemu se směješ?“
„Tomu, že máš vlastně pravdu. Zrovna dneska jsem si říkala, že je čas to přehodnotit.“
Potěšeně se pousměje.
„Konečně dostáváš aspoň v některejch věcech rozum.“
Nojo, Zuzano… jen kdyby ten tvůj rozum neměl modrý voči. A kdybys teď celou dobu nemyslela jenom na to, jak ti drží ruce za hlavou.