Zuzano, hlavně nebreč.
Zuzano, hlavně neřvi jak malá píča. Ostatně můžeš si za to sama…
Nikdy jsem se mu neměla ozývat.
Já ti to říkala.
Drž hubu.
Říkala jsem, že to zase celý posereš.
Drž kurva hubu.
Ale kdyby ses mu neozvala, nebylo by Lukáše…
Lukáš mě veze domů. Jasně, ten řidič. Za poslední týdny jsme se celkem sblížili. Klišé, já vim. Ale Lukášovi říkám věci, který nemůžu (a nebo nechceš, Zuzano) říct Honzovi. Lukáš nikdy nesoudí, nebo to nedá najevo, prostě jen je u toho. Honzovi moc prostě bytí nejde. Nojo Zuzano, vždyť to mu nešlo ani před lety. Nešlo to ani tobě. Jenže já bych to teď kurva potřebovala, než půjdu skočit s padákem z Nuseláku. Bez padáku. Než ho spálim tak, že kremační pec pro něj bude ochlazující zážitek. Než tak spálím sebe.
„Vše v pořádku, Zuzano?“
Skrz zrcátko se střetneme pohledem.
„Lepší to nebude. Vypíčenej večer.“
Uchechtne se.
„Můžu pro tebe něco udělat?“
„Asi ne, ale díky.“
Vidím, jak mě pravidelně kontroluje ve zpětnym zrcátku. Neříkám nic a snažím se tomu pohledu vyhýbat, i když to není dost dobře možný. I když mě ty modrý oči přitahujou jako zářivka na terase můru.
„Nemoh bys to vzít co největší oklikou?“
„Nechce se ti domů?“
Nechce, protože tam nebudeš ty, napadne mě. Nahlas to neřeknu.
„Zadní sedadlo tvýho auta, když řídíš, je mnohem víc uklidňující než nějaký doma.“
Fuj, Zuzano, cos to právě řekla? Z tebe snad nakonec bude zkurvenej romantik.
„Tak děkuju.“
Potykali jsme si hned třetí jízdu, kdy jsem se dozvěděla, že je o 5 let mladší než já. Nedokážu takovejm lidem vykat. Nebo nechci. Nechci jemu vykat. Asi jsem to tím trochu posrala. Lidi se hůř posílaj do prdele, když si s nima tykáš. Hůř se drží profesionální odstup. Hůř se vracíš z těch modrejch očí na zem.
Když mi nakonec zastaví před barákem, cejtim aspoň na chvíli vnitřní klid. I když vim, že je to jen iluze a nevydrží dlouho. Lukáš vyskočí hbitě z auta a otevře mi dveře. Zase ta přílišná blízkost. Narovnám se. Koukám mu do očí, on do těch mejch. Zuzano, kdyby tenze byla zvuk, už na tebe volá celej blok cajzly za rušení nočního klidu, haha. A najednou jsem zády přiražená k autu a Lukáše si u sebe držím za zátylek. Zuzano, už doutnáš. Jako bílej fosfor, kterej někdo v blažený nevědomosti vytáhnul z vody. Co myslíš, jak Lukáš zvládne popáleniny? Neměl by ho někdo varovat, že tě jen omylem nezakazuje Ženevská úmluva? Že koho se dotkneš, ten se těch jizev už nikdy nezbaví?
Zuzano.
Hoříš.
A hlavně nebreč.