Když mi bylo šestnáct, sedávala jsem v noci na balkoně na parapetu, nohama se zapírala o zábradlí, kouřila a sledovala noční sídliště. Když jsem teda bejvala doma sama. A nakonec tahle tradice nějak odezněla. Ani nevim kdy. Ale teď sedim zase na parapetu a nohama se zapírám o zábradlí. Není mi šestnáct, je mi… vlastně ani nevim, asi něco kolem třicítky, nejsem si jistá. Jinej balkon. Jiný město. Jiný já. Stejný myšlenky. Stejný sračky. Filtr se mi lepí ke rtům. Pálej mě oči. Ještě pořád je mám opuchlý z toho slzavýho údolí, který jsem předvedla. Ve tmě je bezčasý ticho. Je mi úzko. Honza spí. Asi poprvý za celou tu dobu spí v mojí posteli. Nikdy si netahám chlapy na noc domů, radši se nechám pozvat k nim. Když si chlapa přitáhneš domů, bolí to víc, když se to posere. Na tuhle velkou životní pravdu jsem musela přijít sama. Překvapivě totiž nepřišla v paklíku nevyžádanejch rad od okolí. A když řikám překvapivě, myslim to ironicky.
Těžce se mi dejchá. Cigaretovej kouř mě pálí v plicích a dráždí mě ke kašli. Vyřvala bych celou duši, kdyby to šlo. Jenže proč? Zuzano, co máš vlastně zase za problém? Proč nemůžeš bejt jednou taky normální? Všechno dobře dopadlo. Nebo aspoň líp, nežs čekala. Líp, než sis zasloužila. A ty se tu zase ňahňáš v tomhle vyjebanym patosu, místo abys za to byla ráda. Nojo, já vim. Jenže já to asi jinak neumim. Asi prostě neumim bejt normální. Asi prostě neumim nebejt vadná. Asi mě prostě už nejde spravit. A tak jenom sedim na parapetu a přemejšlim, jak absurdní by asi bylo, kdyby se Honza ráno vzbudil a zjistil, že jsem skočila. Mělo by to jistou komiku, ne. Jako když si myslíš, že je všechno dobrý a pak ti přejedou štěňátko. Ale možná tyhle situace přijdou komický jenom mně.
„Pojď si lehnout.“ Opře se vedle mě o parapet.
„Nemůžu spát.“
„To já taky ne, když vidim, že už zase nejseš vedle mě.“
„Však bych se tam vrátila. Časem.“
Nabídne si z mojí krabičky a zapálí si.
„Zuzano, víš jak mi bylo, když jsem se ráno vzbudil a zjistil, že tam nejseš? Žes ani nepřišla do práce?“
„Promiň.“
„Neříkám to proto, aby ses omlouvala.“
„No tak proč to říkáš?“
„Protože jsem měl fakt strach. A asi jsem se předtim taky nezachoval úplně empaticky, ale zkus příště myslet na to, že mi na tobě záleží. Zešílel bych, kdyby ses prostě jen tak vypařila.“
„Nojo. Prostě jsme to trochu posrali oba.“
„Nojo. To se stává i v lepších rodinách.“
„Díky, žes přišel.“
„Díky, žes to zvedla.“
„Tomu se sama divim.“
Zamáčkneme současně nedopalek do popelníku. Slezu z parapetu a zhluboka se nadechnu.
„Tak si pojď lehnout.“
„No konečně. Bál jsem se, že budu muset použít násilí.“
„Blbečku.“