V noci se vzbudim. Nejdřív nevim proč, ale pak zaslechnu lehký šumění deště. A vzlyky. Zní zoufale a žensky. Ale je mi to vlastně jedno. Otočim se na druhej bok. Hm, takže je vedle mě. Aspoň něco. Chvíli ho pozoruju. Večer se vrátil až potom, co jsem šla spát. Zajímalo by mě, co se mu asi honí hlavou. Co se asi honí hlavou mně. Co jsem si asi myslela tenkrát v tý kuchyňce. Nebo když jsem se rozhodla tvářit, že Markétka byla jen nějaká holka, která se náhodou vyskytla ve stejnej čas na stejnym místě. A že se propadne do hlubin minulosti.
Jsou asi čtyři ráno. Vstávám. Mám pocit, že odkudsi na sebe sama volám, ale stejně se neposlouchám. Sama sebe překvapim, jak tiše si dokážu posbírat věci a vypakovat se pryč. Nechce se mi od něj. Ale nedokážu si ani představit, že bych se mu ráno měla podívat do očí. Stejně bych se ráno vzbudila a on už by byl dávno pryč. Třeba by mi na stole nechal lísteček „Klíče mi hoď do schránky“. Ale já vlastně klíče nemám, tak nic.
Když dojdu na zastávku, přestává pršet. Začínaj zpívat ptáci. Takovej hnusnej kýč jak z klipu Divokýho Billa. A já stojim a čumim na ty louže pod nohama. A já stojim a zírám, jak se mi vsakujou do bot. Nastoupim do nějakýho autobusu a někde vystoupim. A někam jdu. U Vietnamců po cestě si koupim tonic. A doufám, že si správně pamatuju, že mám doma ještě nějakej bourbon. A sickday v zásobě.
Zabouchnu za sebou dveře. Zdi na mě trochu padaj, trochu mám chuť se sebrat a vrátit za Honzou. Ale nemůžu. Neodvážim se na sebe ani podívat do zrcadla. Nelíbilo by se mi, co bych tam viděla. Hlavně proto, že bych viděla ten svůj blbej xicht. Ha ha ha. No aspoň, že mám ten bourbon. Říznu ho tonicem pěkně ve flašce a fláknu sebou na gauč. Nahlásim si sickday. Než stihnu mobil položit, rozsvítí se. Nevyzvání ale dlouho. Asi si to rozmyslela. Asi se bojí, že bych jí to fakt zvedla, ha ha ha. Konečně se napiju. Starý dobrý časy. Úplně jsem zapomněla, jaký to je. Jaký to je mít žebra jako v kleštích. Jaký to je mít všechny ty nevyžádaný vjemy a myšlenky. Jaký to je bát se zhluboka nadechnout, abych si náhodou nevšimla, že jsem ještě živá. Jaký to je utápět se v takovýhle hromadě kýčovitýho sebemrskačství a sebelítosti, cachtat se v tom bahýnku svojí domrdaný duše a utíkat z ještě nezačatejch bitev.
Sáhnu po telefonu. Kromě zmeškanýho hovoru na něm nic nečeká. Možná mě trochu zamrzí, že se po mně nesháněl Honza. Ale tenhle pocit vcelku úspěšně vytěsnim, jakmile telefon přiložim k uchu a slyšim, že vyzvání. Nevim, proč to vlastně dělám. Asi musim. Asi jsou nějaký fixní body, který se prostě musej stát, jinak se člověk nepohne dál. Vyzvání to strašně dlouho. A když se na druhý straně konečně ozve její hlas, zvedne se mi žaludek. Vidim ji před sebou. Oslovuju ji strašně patetickou zdrobnělinou a nevim, jestli se mi to celý jen zdá, nebo spolu opravdu mluvíme. Ale jestli spolu mluvíme, musí slyšet, že jsem zechcaná jak prkýnko veřejnýho hajzlu. Vypráví mi cosi o tom, jak se musíme vidět. Jak jí chybim ode dne, co naposled prošla dveřma ve firmě. Jak na mě celou dobu myslela. Asi mi dává celkem jasný hinty, ale nedopadaj na úrodnou půdu. Slyšim se říkat věci, který bych do sebe nikdy neřekla, že je vyslovim nahlas. Natož, že bych je řekla zrovna princezně. „Smaž si, prosím, moje číslo, Markéto.“ A na druhý straně je ticho.
Donekonečna si pak ten rozhovor přehrávám v hlavě. Všechny ty věci, co jsem jí řekla. Slovo od slova. A už při druhym repete vim, že z toho bude časem mrzení. Že tyhle věci se vracej jako bumerang. A že jsem se prostě předvedla zase jenom jako její excelence píča. Jenže pálit mosty je jednodušší, než navazovat. Škrtat lidi je jednodušší, než si je vodit zpátky a smiřovat se s tim, že realita neodpovídá vzpomínkám. A nejjednodušší by bylo škrtnout sebe sama. Jenže to by znamenalo přiznat, že na žití nemám. A já nerada přiznávám, že na něco nemám.
Na displeji se rozsvítí Honzovo číslo. Nějak mě to dojme. Asi jsem fakt v hajzlu. Zvednu to.
„Honzo.“
„Tys mi to zvedla?“
„Nebuď pičus.“ Hlas se mi trochu třese.
„Otevři mi.“
Zaskočí mě. Nezmůžu se na slovo.
„Zuzano. Otevři mi.“ Říká to tak samozřejmě a pevně, že mu to típnu a fakt jdu otevřít. Vlastně už moc nepobírám koncept existence a toho, že spolu vlastně chodíme. Možná je to rozpoloženim, možná tim chlastem. Upřeně se na mě dívá, nedokážu z něj nic moc vyčíst. Tak mu jenom pokynu, aby šel dál. A on jde.
„Bál jsem se o tebe,“ řekne jen tak mimochodem a zastaví se uprostřed pokoje. Zase se na mě neurčitě dívá. Uhejbám pohledem. A cejtim, jak se zevnitř drolim na prach a oči mám čím dál víc podmáčený. Udělá pár kroků ke mně. A jak cejtim jeho ruce kolem svejch ramen, zabořim mu obličej do trika a rozbrečim se jak malá holka. A on neříká nic.