Špičkama nohou se zapírám o dno bazénu. Ruce mám složený pod hlavou na dlažbě. Voda mě příjemně nadnáší, cejtim se po dlouhý době zase lehká. Snesitelná lehkost bytí. Ha ha.
„Pitíčko?“
„Prosím.“
Na chvíli zavírám oči. Rozpálená dlažba, chlór a čerstvě posekaná tráva. Mohl by to bejt začátek motivačního videa. Nebo líp – náborovka do letadla. Úplně vidim toho vejškrabka v obleku, jak s naučenym zápalem vypráví, že takhle můžeš žít i ty. Stačí se stát finančním poradce/osobním koučem/investičním konzultantem/ambasadorem světoznámý kosmetický značky, o který nikdy nikdo neslyšel… A čim dýl mluví, tím víc se mu leskne čelo. A tim míň mu to věříš.
„Co vlastně ta tvoje princezna?“
„Huh?“
Trochu zmateně na něj zamžourám. Postaví přede mě moje vlastní cigára, popelník a gin tonic. Sedne si mi na dosah ruky a nabídne si z mý krabičky.
„No ta éterická zrzečka, která se bavila jen s tebou. Říkalas, že odešla, protože si to moc nosila domů.“
„Jo. Nevim. A není to moje princezna.“
Zapálim si a napiju se.
„Původně jsem si myslel, že seš na holky.“
„Kvůli ní?“
„Jo.“
„Já nejsem na holky.“
„To už vim taky.“
„Já jsem na všechno, s čim rezonuju.“
„To zní trochu jako alibismus pro nevěru.“
Odfrknu si.
„Komu bych asi tak mohla bejt nevěrná.“
„Mně?“
„Tobě? Nemuseli bychom spolu, já nevim, třeba nejdřív chodit, aby mohla bejt řeč o nevěře?“
„My spolu nechodíme?“
„My spolu chodíme?“
Trochu zkysne v obličeji. Snaží se to sice maskovat, ale já to na něm poznám.
„Tak jsem si prostě myslel…“
„Já si taky myslela, ale asi jsme se myšlenkově nepotkali.“
Automaticky potáhnu, ale ucejtim už jenom filtr. Znechuceně ho zamáčknu do dna popelníku. Honza mě neurčitě pozoruje. Jak že to říkal ten Karel Gott?
„Seš strašně cynická píča. Občas.“
Tak to Goťák asi neříkal.
„A ty seš strašně naivní kokot.“
„Takže spolu nechodíme?“
„No tak asi chodíme, když to říkáš.“
Típne nedopalek do popelníku a rovnou si zapálí další cigáro.
„Měli by tě dodávat s bezpečnostním listem.“
„Ani nevíš, kolik lidí by to zachránilo.“
„Mám o tom docela konkrétní představu.“
„Taky by ses zdejchnul, co?“
„Teď, když jsem tě nechal uznat, že spolu chodíme? Ani omylem.“
„Anče už ses pochlubil, že s někym chodíš?“
Čekám rozpačitý ticho. Nebo vyhejbavou odpověď. Vlastně to je důvod, proč se na to ptám. Jenže Honza ani nemrkne.
„Anička ví, že to, že se s někym párkrát vychrápeš, ti ještě nedává právo mu mluvit do života.“
„A co když to neví?“
„Tak to zjistí.“
„Jasně, ale já jsem cynická píča.“
Zasměje se, ale mlčí. Usrknu svýho drinčíku a pak mu nabídnu, i když vlastně ani nečekám, že by se napil. A on se napije.
„Na jak dlouho to tady vlastně máš?“
„Do neděle.“
„Člověk by si zvyknul.“
„Tojo.“
Když uhasí nedopalek, zvedne se a beze slova jde do baráku. Chvíli čekám, jestli se vrátí, pak si zapálim a zase zavřu oči. Člověk by si zvyknul. Ale na co přesně? Na válendu u bazénu s chlastem na cigárem? Rozhodně. Na ten velkej žhavej puchejř na obloze? Ani ne. Na to, jak ho druhý obskakujou? Jasně. Nebo na to, že ho někdo může mít fakt rád?
Nevim.