Ráno se budim a ruce mám strašně těžký a unavený, prstama skoro nepohnu. Jako bych celou noc něco křečovitě svírala. Zdálo se mi samozřejmě o Markétě, jak jinak. Příznačný. Kýčovitý. Do hajzlu se všim.
„Já to tady asi nezvládám, Zuz.“
„Nezvládáš co?“
„Tu práci. Strašně si to nosim domů.“
„Aha.“
„Furt myslim na to, co mě tady zas ráno čeká.“
„Tak pokud to nedokážeš odfiltrovat…“
„Už o tom uvažuju dýl, popravdě.“
„Já vim, vidim to na tobě.“
„Občas si myslim, že mě máš až moc dobře přečtenou.“
„Kéž by.“
„Co?“
„Ale nic.“
Od chvíle, kdy mi řekla, že se chystá odejít špatně spim. Zdaj se mi divný sny, v kterejch vidim jenom ji. V každym dělá něco jinýho, v každym je nakonec happy end. Ale já v happy end nevěřim. Je mi naprosto jasný že jakmile poslední den odejde z kanclu, odejde i z mýho života. To je zas vypíčenej kýč, co. A tak se zmůžu jenom na to, že vezmu telefon a napíšu něco, co jsem ještě nikdy nenapsala.
„Přijeď, potřebuju tě.“
A on fakt přijede. Vezme cestou lahev Morgana a rovnou ve dveřích mi ji vrazí do rukou. Jedinej chlap, co mě nikdy nenechal ve štychu. Jedinej, co se na mě nevysral. Jedinej, co mě nikdy nechtěl. Skoro chodící zázrak. Flašku otevřu a napiju se ještě dřív, než vůbec dosednem na gauč.
„Tak co se děje?“
„Asi jsem se zamilovala.“
„Takže jsem přijel, abys mi řekla něco, cos mi mohla napsat?“
„Nevim, co s tim.“
„A to se ptáš mě? Vážně?“
„Sorry.“
„Ne ne ne, tak to nemyslim. Já jen, že já na tyhle citový píčoviny nikdy moc nebyl.“
„Ale holky balit umíš.“
„No jak se to vezme. Potřebuješ sbalit holku?“
„Jo.“
V nastalym tichu se napije.
„Tyvole Zuzano, nečekal bych, že mě po těch letech ještě něčim překvapíš, ale zjevně jsem tě podcenil.“
„Jo, Zuzana je holt žena netušenejch možností.“
„Tak ji prostě někam pozvi, ne?“
„To nejde, co by si pomyslela.“
„Žádný nejde, prostě jí řekni, že by ses chtěla projít, ale samotnou tě to nebaví. A třeba se chytí.“
„To nevyjde.“
„Zuzano, drž piču a prostě to udělej, až bude možnost.“
„Co když si bude myslet, že se chci fakt jenom projít?“
„No a?“
„Já se nechci jenom projít.“
„No tak to musí vyplynout.“
„Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna ty mi budeš radit, jak pozvat holku ven.“
„Díky, vždycky jsem si přál, abys mi řekla že jsem lůzr.“
„Sorry.“
„To se neomlouvej. Kdybych nebyl lůzr, netrávim dnešní noc u tebe, ale u nějaký pěkný buchty.“
„Máš recht, seš totální lůzr.“
Stejně spolu skončíme v posteli. Protože proč prostě ne. Proč si prostě nezašukat po flašce Morgana. Proč si od kámoše nenechat poradit, jak sbalit holku, a pak prostě nesbalit jeho? No tak ne, nebudu nezávaznýmu štrejchu říkat sbalení. Ale určitou ironii to stejně má. Párkrát za noc mě ze spaní obejme. Vždycky mě to vzbudí a trochu nasere. Ale ráno se vyplíží ven dřív, než se vzbudim. Nebo si to aspoň myslí. Nechám ho v tom. Se zavřenejma očima čekám, až uslyšim klapnutí vstupních dveří. A pak se těsně chumlám do peřiny. A představuju si, že v tý velký posteli nejsem sama. Že v ní se mnou leží Markétka.