Kafe piju jenom bez mlíka. Mlíko ubíjí tu hnusnou chuť kafe, kvůli který ho piju. Ten kopanec do citlivejch zubů, ten hořkej ocas na kořeni jazyka. Tu zkapalněnou noční můru z levnejch zrn. Noční můru, z který když se probudim, zaplaví mě hřejivá modř letní oblohy.
„Tak já si jdu dát mlíko do kafe a koukám, že je ho tam ještě půlka. Že mi ho fakt nikdo nekrade, i když ví, že by mohla!“
„Už před tejdnem jsem ti říkala, že kafe s mlíkem nepiju.“
„Já vim. Jak dlouho myslíš, že to mlíko ještě vydrží?“ Potutelně se na mě usmívá.
„Ale tejden ještě určitě.“
Markéta sedí naproti mně. Občas se přistihnu, že ji přes monitor pozoruju a představuju si, jakej má asi životní příběh, kolik chlapců jí asi zlomilo srdce. Kolika chlapům ho zlomila asi ona. A co vlastně fotřík, kterej ji tak obletoval, ale nakonec zmizel… S tím jejiím nebesky modrym kukučem, éterickym úsměvem a dokonalou nazrzlou hřívou… Vsadila bych levou botu, že má lepší skóre než já. Nojo, neuděláš nic. Možná kdybych nebyla píča, mohla bych taky sbírat body. Jenže já jsem píča. A tak místo toho, abych pracovala, jenom zírám na princeznu a přemejšlim o píčovinách. Na chvíli polevim v obezřetnosti a dojde k nevyžádanýmu očnímu kontaktu. Doprdele práce, nejdřív zapomenu jméno, teď ji místo práce očumuju. Musim dělat dobrej dojem. Přesto se na mě princezna jen mlčky usměje a ponoří se zas do práce. Tak jasně, s jejím vzezřenim musí bejt zvyklá, že na ni furt někdo obdivně vejrá.
„Nepůjdeš na oběd?“ Já se fakt zeptala, tyvole. Vůbec se neznáme, pořádně jsme spolu nemluvily vyjma náhodnýho smalltalku a tyvoleZuzanomocdobřevíšjaktovždyckydopadá…. Ale stejně jsem se zeptala.
„A víš, že to je výbornej nápad? Tak já jenom pošlu mail a půjdeme?“
„No tak jo.“
A tak stojíme vedle sebe v kantýně. Zatímco Markéta se tváří naprosto samozřejmě, já se ani nedokážu soustředit na výběr jídla. A to jsou na jídelnim lístku přesně dva kusy. Dvě jídla. A já nevim. Ale Markéta najednou začíná mluvit. Jako by vycejtila, že mám totálně chromej mozek, kterej by si ani nezavázal tkaničky. Chvíli to trvá, ale nakonec její slova poberu. A přesto se mnou mluví. Mluví se mnou i při jídle, mluví se mnou i po jídle. A i když jsou některý moje reakce hodný plastelíny po lobotomii, ani nemrkne. Vypráví mi o rodině. O škole. O životních zklamáních a o prioritách. A já jí vyprávim taky. Kdybych chtěla bejt dramatická, řekla bych, že se v její společnosti po dlouhý době cejtim jako lidská bytost. Ale já dramatická bejt nechci. Navíc lidská bytost může bejt i pytel sraček. A jako pytel sraček se většinou cejtim.
Nepiju kafe s mlíkem. Ale přesto se přistihnu, že když si jdu odpoledne dělat svůj dvojitej vyprošťovák z únavy, doleju ho mlíkem z lednice. Mlíkem, na kterym je napsaný velký M.
„Tak jsem si udělala kafe s mlíkem.“
„Nekecej.“
Přinesu jí ukázat hrnek ke stolu. Zasměje se.
„Anojo. Proč? Říkalas, že to nepiješ, ne?“
„Nevim. Jsem na něj nějak dostala chuť.“
Nepiju kafe s mlíkem. Ale kvůli Markétě si ho dám. A jak se ta hořká chuť nekvalitního kafe probíjí skrz mléčnou vrstvu, vidim jenom ty oči. Hřejivý a modrý. Jako letní obloha.