Nepoznávám svoje nohy. Mám obutý modrý lodičky. Je to přesně ta modrá, která je ve skutečnosti oranžová. Na sobě mám pastelově modrý šaty. A běžim. Nevim kam. Ale běžim do schodů a ze schodů a v každym patře na mě pokřikujou známý hlasy. V každym patře slyšim trochu jinou úzkost. Až se v nejnižšim patře změní podlaha v satén barvy mejch šatů a pod schodama najdu sedět ji. S rozmazanym obličejem a rozcuchanou. Divně brečí a rukama si rve vlasy. Zírám na ni. Rozhazuje vyškubaný vlasy všude okolo sebe, jako by vysejvala obilí, a prosí mě, ať jí pomůžu. Nepopsatelnym způsobem mi to rve srdce, má na nohách stejný lodičky. Chytnu ji za předloktí. Její nehty v mý kůži a její ruka v mejch vlasech… Vzbudim se s ukrutnou migrénou a tak slabá, že nemůžu ani zvednout ruku. Bolí mě snad každá žíla v těle. Předloktí mám do krve rozdrásaný. A v dlani cejtim pramen vlasů.
Nalámu do sebe nějaký prášky proti bolesti a hrst guarany a pokusim se vmáčknout si oči až do zadní stěny lebky. Marně. Kůže na hlavě mě pálí. Furt jsem nenašla odvahu se na ty vlasy podívat. Zvedá se mi žaludek. Mám pocit, že pokud okamžitě nepřestanu dejchat, vybleju se až na rub sebe sama. Vybleju i svoji duši. Ha ha ha. Zasmála bych se nad tim, že i v takhle vypíčený situaci mě napadaj klišé, ale to by moje snažení se nepoblejt vyšlo nazmar.
Bolest ustupuje. Uvařim si silný kafe a naláduju se hořčíkem, kterej proti tomuhle všemu prej pomáhá. No asi jo. Nakonec bolest odezní úplně. Je to přesně ta chvíle, kdy se projeví, že jsem sežrala nepřiměřený množství kofeinu. Mozek je nabuzenej, musim něco dělat, není čas, na nic není čas. Zdá se, že mi zas někdo píše, tak třeba… Ne, to se mi nechce. Tak naprosto přebuzená sedim na gauči a přemejšlim o tom, že musim okamžitě teď hned začít něco dělat. Hned. Vyčistim si zuby s takovou razancí, až si roztrhnu ret o třísku trčící z mýho superekočupr bambusovýho kartáčku. Nevnímám to. Jdu. Někam. Musim. Když vylezu z autobusu, překvapí mě koncept chůze. Používám ty nohy vůbec správně? Našlapuju správně? Nevypadám divně? A čim víc nad tim přemejšlim, tim víc mám nohy prkenný. A tim víc si uvědomuju každej nášlap. Z oken starýho nádraží vytejkaj cihly. A hadry na ceduli vypadaj jak uzrálej oběšenec. V koruně stromu, přímo v mraku růžovejch květů, sedí načechranej holub. Tváří se nadmíru spokojeně a zírá na mě. Sráč malej. Cejtim, jak mi pulzuje krev ve spáncích, nabíhající tik v prstech. Koupim si kafe, který ani nestihnu vypít, protože prostě musim rozmačkat kelímek na sračky a nakonec se přistihnu, že mě existence okolního světa stresuje. Zvoní mi telefon. Veselá paní mi oznamuje, že mě na základě pohovoru teda berou. Na žádnej pohovor si nepamatuju, ale říká mi mym jménem, tak to asi omyl nebude. Zuzano. Zuzana. Je to vůbec opravdu moje jméno? Je moje jméno fakt Zuzana? Slyšim na něj vůbec? V dálce na poli jdou srny, jedna za druhou. Za mnou jdou chlapi, co si myslej, že mě zajímá, co říkaj na moje nohy a dýlku mý sukně. Nojo, Beltain. Neměla jsem chodit ven. V autobuse domů otevřu všechny ty nahromaděný zprávy. Kofeinu to asi přijde jako skvělej nápad, mně ne. Zběžně pročtu pár kousků, ale nevěnuju moc pozornosti jejich obsahu (je tam něco o Prvnim máji), víc se soustředim na pečlivě promyšlenou a brilantní odpověď.
„Udav se svym čurákem, ty vymrdanej kokote.“ (Spoiler alert: Už mi nikdy nenapíše.)
Panická ataka se pozve dál, než stihnu odemknout dveře. Prázdnej byt. Výpověď pavouků z podnájmu ve schránce. Taky se mnou nechci bydlet. Dosednu na gauč. Uvědomění si sebe sama se pomalu načítá, jako když se septik plní sračkama. Bolej mě žíly. V kříži. Předloktí řeže. Migréna. Zhroutim se na bok. Šlachy na rukách mi hoří. Palcema si zamáčknu oči hluboko do lebky. Nepomáhá to. Nemám sílu na prášky. Kdyby mě teď někdo shodil na zem, roztříštim se na štěrk. Z očí mi samovolně začínaj týct slzy. Nezvládnu si je ani utřít, jen si je rozmažu po obličeji. Rvu si vlasy. A nohy mě bolej z těch zkurvenejch modrejch lodiček.