Potkali jste se tehdy na nějaký vernisáži, vzpomínáš, to bylo ještě v době, kdy tě tyhle věci zajímaly. Aleše to tehdy nezajímalo, taks tam šla sama. A najednou se k tobě přimotal docent. Hřálo ti to trochu ego, od první konzultace se ti vizuálně líbil. A když pak navrhnul, že můžete probrat dojmy z obrazů nad pivem, ani jsi neváhala. Neviděla jsi v tom nic jinýho než to pivo. A nedošlo ti, jak moc se pleteš, ani když do tebe lil třetího panáka vodky. A byla jsi tak hloupá, tak pitomá, tak naivní, že ani potom, co se po tobě sápal v noční tramvaji, sis nepřiznala, že to nebylo jen chlastem. Uvěřila jsi jeho omluvný esemesce, slíbilas mu diskrétnost (kvůli manželce a tak, víte jak, Zuzano) a ani slovem ses o tom Alešovi nezmínila. Bylas tak naivní, Zuzno. Tak naivní… A když ses ve sprše snažila ze sebe smejt jeho doteky, když ses snažila vyzvracet celej ten pocit, přesvědčovalas sebe sama, že seš hysterická. Že takovýhle věci se občas dějou. A moc si to bereš. Vzpamatuj se, přece, Zuzano, vždyť se vůbec nic nestalo.
Pokračovat ve čtení „14. březen“