Řiká se, že pokud tě to někam táhne, je to proto, že tam na tebe někdo čeká. Tak na mě na Šumavě čekali asi Alešovi rodiče. Potkaly jsme je s Karol na nějaký masopustní maloměstský akci. Pro Karol srdcová záležitost. Pro mě kokotina. Ale když chce Karol na kokotiny, půjdu s ní na kokotiny… Nevim, co přesně říkal jejich výraz, jestli to bylo znechucení, že se opovažuju vrátit po tolika letech, nebo pohrdání nad tím, že se za ruku vedu s holkou. Nebo stará dobrá nenávist vůči mojí osobě. Přece jenom jsem jim odloudila syna do Prahy. Kvůli mně je nenavštěvoval tak často, jak chtěli. Ani se jim neozýval… škoda, že jim nikdy nepřiznal, že nebýt mýho rytí, neozval by se vůbec… nevim, co se jim sice ten den, co mě viděli s Karol, honilo hlavou, ale zcela jistě vim, že jim zas budu nějakou dobu bydlet v hlavě rentfree a moje jméno bude skloňovaný ve všech denních dobách a v takový intenzitě, že se nakonec rozteče po tom jejich kýčovitym igelitovym ubrusu v kuchyni s vrzajícím linem jako prošlej lunchmeat.
Pokračovat ve čtení „5. březen“