Zdá se mi furt ten samej sen. Někdo zvoní, bouchá na dveře. Nemůžu se pohnout. Ležim napůl na pohovce, napůl na zemi. Zvonek nepřestává. S vypětim sil se zvednu. Spadnu. Vzepřu se asi na všechny čtyři. Trvá to dlouho. Ramenem vezmu futra. Asi by to mělo bolet. Necejtim nic. A když se konečně doplazim ke dveřim, zavěsim se na kliku. Dveře se otevřou. A zase zavřou. Slyšim hlas. Volá moje jméno. Je plnej emocí. Divný. Asi je to důležitý. Znova se zavěsim na kliku. Dveře se otevřou. Spadnu jak pytel brambor. Zase mě namáhá jenom dejchat. Povědomej hlas opakuje pořád moje jméno. Nevim. Je mi strašně zle, ale zároveň je mi to strašně jedno.
Pokračovat ve čtení „30. ledna“