Nemůžu spát. Ne že bych nebyla unavená. Jsem kurevsky unavená. Všechno se mi divně a nepopsatelně prolíná. Pokaždý, když mě vzbudí další panická ataka, trvá minimálně deset minut, než se zvládnu pořádně nadechnout. Nebo mi to aspoň jako deset minut připadá. Jako teď. Nemůžu dejchat. Lapám po dechu. Zajíkám se. Je mi ze sebe špatně. Seš slabá, Zuzano. Seš tak nechutně slabá. Přiznej si, že na něco sama nestačíš. Přiznej si, že na sebe už sama nestačíš. Přiznej si to. Nemůžu dejchat. Jsem tak strašně slabá. Nádech. Zvednu se. Nemůžu najít cigára. Rozházim zbytečně moc věcí, než mě napadne se podívat na balkon. Jasně, že zůstaly na parapetu. Nepamatuju si, že bych je tam nechala. No to je jedno. Sedám si na parapet, nohy zapírám o zábradlí. Je mi zima. Třesou se mi ruce. Nevim, jestli je to tim chladem nebo prostě tim, že jsem v píči. Škrtám. Proč vlastně kouřim? Zuzano, proč vlastně kouříš? K čemu ti to je? Nevim. Život je pak snesitelnější. Asi. Vědomí, že se nedožiju vysokýho věku, protože zákonitě cestou chcípnu na raka, je konejšivý. Seš patetická, Zuzano. Ty už jdi taky do prdele.
Pokračovat ve čtení „18. listopadu“