Měsíc: Srpen 2021

Asi jsou momenty, který musí holka zvládnout sama. Asi mezi ně patří interrupce. Zpovídáš se sama před sebou, Zuzano. Jsem to já, kdo se zpovídá před tim koktejlem hormonů, kterej mi valí do hlavy výčitky po litrech. Emoce a prožitky, o kterejch jsem nikdy netušila, že je mám. Vražedkyně. Seš vražedkyně, Zuzano. Zabilas potenciální lidskou bytost. Zabilas vlastní dítě. Zabilas. Seš duševní mrzák. Absolutní ženskej odpad. A tenhle hukot musim zvládnout sama. S tim mi nikdo nepomůže. Ani Honza. Teda Honza už vůbec ne. Ani nevim, co teď dělá. Jak se má. Jestli mi to někdy odpustí. Nevim. A chybí mi. Asi bych potřebovala, aby mě jeho silný ruce zase pevně ovinuly a zacvakly ty rozházený kusy mě zpátky na místo. Aby mě zase políbil do vlasů. Nojo Zuzano, jenže to bys ho nesměla poslat do prdele, když jsi zjistila, že seš v tom. Vždyťs mu to ani neřekla. Řekla. Jo? No možná ne. Nevim.

Zase sedim na parapetu. Už asi čtvrtou noc po sobě. V ruce cigáro a vedle sebe bourbon s tonicem. Vždycky to exnu strašně rychle a pak se sama sobě směju, jak na sračky jsem. A sedim, zádama se opírám o okno a po každym potáhnutí mě brní rty. Honza je doma. U sebe doma. Žádný velký drama. Prostě chápe, že teď potřebuju trochu dejchat. Nebo se tváří, že to chápe. A já se tvářím, že mu to věřím.

Když mi bylo šestnáct, sedávala jsem v noci na balkoně na parapetu, nohama se zapírala o zábradlí, kouřila a sledovala noční sídliště. Když jsem teda bejvala doma sama. A nakonec tahle tradice nějak odezněla. Ani nevim kdy. Ale teď sedim zase na parapetu a nohama se zapírám o zábradlí. Není mi šestnáct, je mi… vlastně ani nevim, asi něco kolem třicítky, nejsem si jistá. Jinej balkon. Jiný město. Jiný já. Stejný myšlenky. Stejný sračky. Filtr se mi lepí ke rtům. Pálej mě oči. Ještě pořád je mám opuchlý z toho slzavýho údolí, který jsem předvedla. Ve tmě je bezčasý ticho. Je mi úzko. Honza spí. Asi poprvý za celou tu dobu spí v mojí posteli. Nikdy si netahám chlapy na noc domů, radši se nechám pozvat k nim. Když si chlapa přitáhneš domů, bolí to víc, když se to posere. Na tuhle velkou životní pravdu jsem musela přijít sama. Překvapivě totiž nepřišla v paklíku nevyžádanejch rad od okolí. A když řikám překvapivě, myslim to ironicky.