Měsíc: Květen 2021

Ráno se budim a ruce mám strašně těžký a unavený, prstama skoro nepohnu. Jako bych celou noc něco křečovitě svírala. Zdálo se mi samozřejmě o Markétě, jak jinak. Příznačný. Kýčovitý. Do hajzlu se všim.

Pokračovat ve čtení „Zuza špatně spí“

Ráno skoro nevstanu. Vim, že to bude průser. Vim, že tomu jdu naproti. Ale nemůžu si pomoct. Vzpomínám, jak jsme si s Markétou psaly do dvou ráno a já se u toho culila jak dvanáctka, který její crushík z vedlejší třídy lajknul fotku na lidé. A zase se culim. Při převlíkání pozoruju svoji celulitidu a popraskaný žilky na stehnech. Nojo, už mi holt není dvacet. Narozdíl od Markéty. Co si vůbec nalhávám, holka jako ona, to je úplně jiná liga. Například liga ryzích heteros.

Cestou do práce potkám Ježíše. No dobře, tak jenom samolepku s jeho podobiznou. Někdo ji fláknul na reklamu na sauny. Vlastně je to geniální kompozice – Ježíš žehná pravačkou a za ním je luxusní sauna a hřebečci v ručníkách. Žhavý požehnání, pičo vole. A všechny ty figurky před Hlavákem, u kterejch si nikdy nejsem jistá, jestli to jsou plakáty nebo maso a kosti, to jenom korunujou. A nakonec před prací potkám princeznu.

Pokračovat ve čtení „Zuza jde naproti“

Kafe piju jenom bez mlíka. Mlíko ubíjí tu hnusnou chuť kafe, kvůli který ho piju. Ten kopanec do citlivejch zubů, ten hořkej ocas na kořeni jazyka. Tu zkapalněnou noční můru z levnejch zrn. Noční můru, z který když se probudim, zaplaví mě hřejivá modř letní oblohy.

„Tak já si jdu dát mlíko do kafe a koukám, že je ho tam ještě půlka. Že mi ho fakt nikdo nekrade, i když ví, že by mohla!“
„Už před tejdnem jsem ti říkala, že kafe s mlíkem nepiju.“
„Já vim. Jak dlouho myslíš, že to mlíko ještě vydrží?“ Potutelně se na mě usmívá.
„Ale tejden ještě určitě.“

Pokračovat ve čtení „Zuza a kafe“

Koukám se na svoje kolegy a fakt by mě zajímalo, kde nás vyhrabali. Já, která věřim, že spíš potkám jednorožce, než že k někomu někdy ještě zvládnu hlubší emoce, rozvedenej fotřík, kterej má na všechno řešení a všechno bere sportovně, a taková citlivá mlaďoučká princezna, co sotva vylezla střední školu a ještě je plná ideálů. Už jenom čekám, kdy sem dveřma vpadne totálně zcákanej BoJack Horseman a pobleje nám stoly cukrovou vatou. Radši se cestou na hajzl mrknu do relaxační zóny, jestli se tam někde neválí Todd se slipama na hlavě… Zatímco fotřík mluví téměř nonstop, princezna se jen sem tam tiše uchechtne některýmu z jeho fousatejch vtipů. Brzo je přestanu poslouchat. O pár hodin jenom postřehnu, jak ji láme, aby spolu něco podnikli. Napadne mě u toho cosi o mrzení.

Pokračovat ve čtení „Zuza a princezna“

Nepoznávám svoje nohy. Mám obutý modrý lodičky. Je to přesně ta modrá, která je ve skutečnosti oranžová. Na sobě mám pastelově modrý šaty. A běžim. Nevim kam. Ale běžim do schodů a ze schodů a v každym patře na mě pokřikujou známý hlasy. V každym patře slyšim trochu jinou úzkost. Až se v nejnižšim patře změní podlaha v satén barvy mejch šatů a pod schodama najdu sedět ji. S rozmazanym obličejem a rozcuchanou. Divně brečí a rukama si rve vlasy. Zírám na ni. Rozhazuje vyškubaný vlasy všude okolo sebe, jako by vysejvala obilí, a prosí mě, ať jí pomůžu. Nepopsatelnym způsobem mi to rve srdce, má na nohách stejný lodičky. Chytnu ji za předloktí. Její nehty v mý kůži a její ruka v mejch vlasech… Vzbudim se s ukrutnou migrénou a tak slabá, že nemůžu ani zvednout ruku. Bolí mě snad každá žíla v těle. Předloktí mám do krve rozdrásaný. A v dlani cejtim pramen vlasů.

Pokračovat ve čtení „Zuza se budí“