Větvení

Je to jedna z těch bezčasejch nocí, kdy se prostě najendou vzbudí a chvíli jen zírá do tmy, než jí pořádně dojde, co se přesně děje a proč. Každej nádech vnímá jako samostatnej celek, možná se na něj až moc soustředí. Zvuky zvenčí zvláštně nezní. Palčivej chlad za hrudní kostí, nádech najednou bolí a spánek jako rána z milosti nepřichází. Ani ráno. Všechno jen nemilosrdně připomíná. A nezáleží na tom co. Nebo koho.

Na stropě se černaj rejhy, ve zdi se třepotaj větve. Nejdřív má pocit, že vidí přízrak, ale je to jen měsíční odraz v zrcadle. A za nim obličej. Jde si zapálit na balkón a jenom naučeně se vyhejbá překážkám temnýho bytu. Venku někdo volá o pomoc. Hysterickej křik a pláč. Kočky se mrouskaj. A žhavej konec cigára jí zase popálí prsty. Čas odtikává. Je ráda, že ho nemůže zastavit. Není ráda, že ho nemůže překlenout.

Na stropě tančej všechny její myšlenky a nedovolej jí odtrhnout pohled. V dálce houká vlak. Před očima se jí zhmotňuje nádraží. Na nástupišti pobíhá groteskně přeplácaná minulost. Než se stihne rozesmát, stojí před ní půllitr. Dopíjí, venku ji vítá předsilvestrovská Praha šumící sněhem. Ani jí to nepřijde, když o pár minut pozdějc na Hlaváku zebleje záchod a lituje, že nemůže vyzvracet i sebe sama. V měkce osvětlenym pokoji si zapálí poslední cigaretu. Filtr se bolestivě lepí ke rtům. Dětskej pláč za stěnou. Na patře cejtí ocelovou pachuť. Zírá na něj. Neříká nic. Do klína se jí sápe chlad. Uhejbá očima.

Konečně svítá. Každej nádech vnímá jako samostatnej celek. Pod okny zvoněj tramvaje k uzoufání. Vaří si kafe.

viděla jsem

viděla jsem
utrhaný prsty
zlámaný nohy
vyhřezlý lidi
připomínající sokoly v letu
a dvě ne nepodobný vlajky
chlapa
s dírou místo obličeje
a krev
stejkající po tříslech
vlastní žluč
se zbytky snídaně
na dně umyvadla
nějaký slzy
a popraskaný žilky v očnim bělmu
a přísliby
jak už bude všechno jenom lepší
a svoji lásku
trhat tepny
z mýho hrudního koše
a všechno mi to steklo
krkem až do žaludku

viděla jsem
všechny tyhle věci
ale zejtra
už na ně nebudu myslet

(18. 3. 2022)

Hromada hadrů

Když si omylem oblékla jeho triko, protože z té hromady hadrů nedokázala rozlišit, co je čí, neubránila se pro ni až nepřirozenému zahihňání.
„Asi jsem udělal chybu, že jsem tě nenechal se prokázat občankou, než jsem si tě pustil do postele.“
Pobaveně se po něm ohlédla.
„Máš nějakej problém?“
„Hihňáš se tady, jak kdyby ti bylo dvanáct a učitelka přírodopisu právě řekla ‚penis‘. Sundej si to triko, ať ze mě celý den netáhne dámský parfém.“
Ušklíbla se.
„Sorry, Honzo, nešlo odolat.“ Hodila po něm triko, oblékla si svoje a sedla si na kraj postele. „Fakt nechápu, co to vy chlapi máte s těma trikama. Jako by ti něco bránilo si vzít čistý.“
„V tom mi samozřejmě nic nebrání, ale je to mé oblíbené triko.“ Odmlčel se. „Navíc kdybych tě tu celý den cítil, myslíš, že bych zvládl i pracovat?“
„Tak to sis mě předně asi neměl tahat domů, nemyslíš?“ utrousila a odvrátila od něj pohled. Stáhl ji k sobě. Překvapením vyjekla.
„Co ječíš? Včera se ti líbilo, když jsem tě takhle držel.“
„Včeras mě ale nepřepad.“
„No ještě abych tě přepadával, to bych asi moc nepochodil,“ odfrkl si.
„To ne, protože by to znamenalo, že bys mě musel i odtáhnout. Docela dost zbytečný práce kvůli šuku.“
„Pro dobrý šuk toho člověk udělá… Třeba nasadí parohy svému dobrému příteli,“ řekl jen tak mimochodem. Znovu se neovládla a zahihňala se.
„Tak ale Zuzano! Vypadáš na třicet a chováš se na dvanáct? To ti ze sebe není ani trochu stydno?“ pokáral ji žertem.
„Říká někdo, komu je čtyřicet a chová se na patnáct.“
„Ale já to mám jako koníček!“
„Furt to nic nemění na tom, že mám k věku svýho chování blíž něž ty.“
„Zbyňka taky takhle poučuješ? Pokud ano, nedivím se, že tě dnes v noci ani nepostrádal.“
„Haha, moc vtipný.“

Jejich pozornost upoutalo tlumené bzučení.

„Hm, vibrující hadry, dobrá vychytávka,“ odtušila uznale. Honza se krátce zasmál a pustil ji. Zuzana se zvedla, pár línými kroky překonala vzdálenost mezi postelí a hromadou oblečení a až dramaticky do ní zabořila ruku.
„Hele, je to tvoje. Volá ti Luděk. Můžeš ho pozdravovat.“ Hodila mu telefon. „Fuj, to teda nechutně smrdí cigárama. Kolik jsme toho včera vykouřili?“
„Já krabičku. Ty krabičku a mě,“ odvětil Honza samozřejmě a hovor odmítnul. Zašklebila se na něj.
„Tak tohle byl asi nejslabší vtípeček, cos kdy v mý přítomnosti použil.“
„Což jenom dokazuje, že jsme se neviděli mnohokrát.“
„No jo.“
„A ty se nebojíš, že to Zbyněk zjistí? Vždyť to musí zjistit. Třeba se na nějakém tahu zas ožeru jako prase a všechno mu to vyžvaním pod dojmem, jak úžasně humorná záležitost to je.“
„Nebojim. Buď ti to nebude věřit, nebo nad tím mávne rukou.“
„Jak by chlap mohl mávnout rukou nad tím, že mu jeho holka zahnula s kamarádem, s kterým ji sám seznámil?“
„Moc dobře si vzpomínám, jak mi sám řek, že seš tak skvělej, že pokud bych ho podvedla zrovna s tebou, hned by mi to odpustil.“
„No to je moc hezké, Zuzanko, ale věr mi, že to jsou jenom takové hrdinské řeči. Ve skutečnosti mi asi půjde rovnou rozbít ciferník.“
„No tak to musíš doufat, Honzíku, že se nepodřekneš.“

Hromada oblečení začala znova bzučet.

„Vidíš, my o Zbyňku a Zbyněk píše… Hm… Tak myslim, že se Zbyňka fakt bát nemusíš,“ zahihňala se.
„Vskutku? Co píše?“
„Že se omlouvá, že nebyl přes noc doma.“
„Ale?“
„Prej spal u tebe.“