To jsme to dopracovali, babi.
Spoluobčani píšou na fejsbukovou skupinu města, že v noci slyšej divnej řev. Prej je to slyšet v různejch částech města, ale přibližně ve stejnou dobu. Prej se už bojej i chodit ven, hlavně ženský, a pouštět po setmění děti z domu. A co prej s tim. Ať to starosta nějak vyřeší, protože to řvaní je obtěžuje a starosta je přece od toho, aby se staral, tak ať se stará. Ale stejně je přece všem jasný, že za to může ta „ukrajinská náplava z ubytovny, která nedělá nic jinýho než bordel“ a může vlastně za všechno, žejo.
A před poštou se furt povalujou smažky a nikdo to neřeší. A policajty ani nemá smysl volat, protože stejně nic neudělaj, protože je baví jenom pokutovat špatně stojící chudáky, co si jen na 5 minut zaběhli do krámu a auto nechali uprostřed chodníku. A u tý pošty je to o strach, tam ani nemůže člověk pustit samotnou dceru. Ať to starosta nějak vyřeší, protože ty smažky jsou strašný a starosta je přece od toho, aby se staral, tak ať se stará.
Nevim, hele. Ještě když mi bylo 10, měli jsme tu skoro no-go zóny. Místa, o kterejch se vědělo, že tam ženská může jen s doprovodem chlapa. Po setmění radši v doprovodu dvou. Tak nějak se na každym rohu válel někdo sjetej. Několikrát ceduli města přestříkali na „Feťákov“ a všem to vlastně připadalo OK. Když šel brácha k odvodu, první věta, kterou slyšel, byla: „Vy jste z Feťákova, jo?“ Teď je v celym městě míň děsivejch exstencí než v Sherwoodu u Hlaváku. A i kdyby tu nebyla ani jedna, furt se bude remcat.
To jsme to dopracovali, babi. Lidi si stěžujou na fejsbuku, že je budí nelidskej řev, že se bojej a že to má starosta řešit. A přitom jenom mrouskaj kočky.