Prej jsem strašně v klidu. Nikdy nevyšiluju, nikdy nepanikařím, nikdy nevybouchnu, nikdy nekřičím. Nad všim uvažuju fakt racionálně, nahlížim na všechno ze všech stran a dokážu se na všechno připravit. Na všechno myslim a se všim počítám, nic mě nedokáže překvapit a můj profesionální výraz to celý jen potvrzuje. Nojo. Ne.
Většinou jsem v dost velkym stresu, občas nespim a nejim, některý dny funguju jenom na nikotinu a kofeinu, protože se mi tak líp přemejšlí a všichni a všechno mě tak nějak permanentně serou. Asi tak půlku času mám chuť na lidi řvát, ve většině případů bych nejradši jednala bez pardónu za převrhnutej stůl. Ani nespočítám případy, kdy jsem kvůli jednomu slovu chtěla někomu do ksichtu hodit svoji agendu a se zdviženym prostředníčkem odejít středem. Jenže je z toho vždycky jenom „připravme se i na špatný varianty a netvařme se, že neexistujou“ nebo „naše argumenty nám můžou rozmetat asi tak dvaceti silnejma protiargumentama, tak se na to zaměřme“ a v neposlední řadě moje oblíbený „pokud budem vypadat, že si tim sami nejsme jistý, poserem to po sto prvý“.
Nejsem v klidu. Vedu prostě takovou malou zákopovou válku.