– Vypadáš docela v klidu na to, že je tady všechno vzhůru nohama.
Olizuju cigaretovej papírek a krčim rameny. Sedíme na zahrádce, kolem nás je šrumec. Je čtvrtek odpoledne. Zapaluju cigáro a opírám se zády do židle.
– Posrat se můžu kdykoli.
Rozhovor přeruší rachot vozíku. Upíjim čaj s mlíkem.
V pondělí šlo všechno podle plánu.
V úterý několikahodinový jednání o dalším postupu.
Ve středu katarze, že jsme se s tím nějak poprali a snad to zvládli.
A ve čtvrtek nouzovej stav.
Takže je čtvrtek odpoledne. Všechno, co se v úterý několik hodin plánovalo, je v hajzlu. Máme za sebou další úmorný jednání. Sedim s brigádnicí na zahrádce. Kouříme. Ještě ráno jsem doufala, že tahle chvíle přijde třeba o tejden pozdějc.
– Hele, Eds, co bude vlastně s náma?
Je to celkem jednoduchá otázka, žejo. Co s náma brigádníkama vlastně bude, když podnik zavřou? No co by bylo, až nás zavřou, jste prostě v hajzlu a bez peněz, s tím nic neuděláme. Jsme v tom všichni.
– Tak víš jak, dokud nevydá vláda nařízení, že máme zavřít, bude normálně fungovat aspoň kavárna.
– A myslíš, že to se stane? Reálně?
Zaváhám. Jasně. Já si to nemyslim, já to vim, že nás to nejpozdějc o víkendu čeká. Vlastně s tím počítám.
– Upřímně? Jo. Jsem o tom dost přesvědčená.
– Hmm hmm. To je docela na piču, co?
– Jo.
– A nejhorší asi je ten pocit, že s tím nic nezmůžeš, co?
– Jo.
– Asi bych mohla už přestat s těma psychologickejma kecma a chvíli držet hubu, co?
Smějeme se. Co taky jinýho. Posrat se můžem kdykoli.